Ustálený a ve své době více či méně závazný soubor pravidel pro záznam mluvených nebo myšlených textů nebo jejich částí pomocí znaků české abecedy a znaků dalších, zvaných interpunkční nebo členicí znaménka; viz také ↗pravopis. To umožňuje jednotný způsob ↗čtení, tj. vybavování významu textu n. jeho částí.

Č.p. je možné v závislosti na historickém vývoji jazyka i pravopisu samotného posuzovat z několika základních hledisek: (a) Historický pravopis zachovává status psaní bez ohledu na vývoj jazyka (i – y, í – ý, ú – ů); (b) morfematický pravopis // morfonologický pravopis // etymologický pravopis zachovává psanou podobu morfu bez ohledu na výslovnost (dub – dubu, byť ve výslovnosti [dup] – [dubu]; kdo, ale ve výslovnosti [gdo]); (c) fonetický pravopis, v č. zastoupený velmi málo (džbán, džber, pův. čbán, čber, přes, přese ale [přeze]; (d) fonologický pravopis // fonematický pravopis ignoruje výslovnostní varianty, tj. různost realizace téže hlásky, a zapisuje jen fonémy, např. zadopatrové i zubodásňové n ve slově panenka pomocí jednoho písmene n, n. znělé i neznělé ř ve slovech dři – tři stejným písmenem ř (✍Palková, 1994:35).

Č. text je možné zapisovat různými druhy ↗písma. Z historie záznamu č. jsou známy zápisy pomocí ↗cyrilice (stsl. s českými či velkomoravskými rysy), (viz ale také ↗hlaholice), hebrejského písma (↗kenaanské glosy) a různých tiskacích a psacích variant ↗latinského písma (↗švabach, ↗fraktura, ↗kurent, ↗antikva aj.). Po r. 2008 se v č. školství diskutuje o zavedení nespojitého (nevázaného) psacího písma pro děti (✍Lencová, 2008).

Z latinky vycházejí nejstarší dochované záznamy č.; ty používají dvou typů tzv. ↗primitivního pravopisu (dyedyczie, kasdy, miezzto, przymyrzye). Mladší typ je od zač. 14. stol. nahrazován ↗spřežkovým pravopisem (cz = č, rz, rs = ř atd.), začátkem 15. stol. se nabízí (? Husův) ↗diakritický pravopis - rozdíly v délce samohlásek se naznačují čárkami nad příslušnou literou, tečky a později háčky nad diakritizovanými souhláskovými literami naznačují vztahy příbuzných hlásek (s – š, r – ř, n – ň atd.). Diakritický pravopis je v tištěných textech postupně ustalován ↗bratrským pravopisem od pol. 15. stol. V období před národním obrozením nacházíme několik více či méně významných pokusů o úpravu jednotlivostí (viz ✍Berger, 2001), z doby národního obrození je významná zvl. ↗oprava analogická (Dobrovský – cizí m. cyzý) a ↗oprava skladná (Šafařík v pol. 19. stol. – její m. gegj, w a au je nahrazováno literami v, ou); viz ↗obrozenský pravopis. Další menší úpravy, provázené často bouřlivými debatami (z poslední doby mj. postupná bohemizace psaní (i výslovnosti) přejatých slov, naposledy kolem ✍PČP, 1993) probíhaly v 19. a 20. stol. průběžně.

Pravopisná norma se stále vyvíjí, ↗kodifikace za ní zaostává (srov. ✍Beneš & Smejkalová, 2013). Současný č.p. je v podobě doporučení zachycen ve školním vydání ✍PČP s Dodatkem o změnách v psaní přejatých slov (od 1994) a ve  vydání PČP zvaném akademické (od 1993). Obě vydání však vedle specificky pravopisných částí obsahují také slovníkovou část s četnými tvaroslovnými údaji; i to může podporovat rozšířené nesprávné ztotožňování jazyka i stylu s pravopisnou stránkou psaného projevu, ba dokonce i s projevem mluveným. Pravopisu se také věnuje téměř třetina příručky ✍Pravdová & Svobodová (eds.), 2014, vydané akademickým Ústavem pro jazyk český. ✍PČP vyhlašuje ministerstvo školství jako závazná pro školy, jednotlivá média a nakladatelství je obvykle dodržují také. Porušování pravopisných pravidel ve veřejné i soukromé komunikaci je dnes častější, mj. v důsledku technických možností elektronických zařízení (zprávy sms v mobilních telefonech, narušování č. abecedy při e-mailové komunikaci se zahraničními adresami aj.), a bylo také dříve hodnoceno přísněji, ve smyslu sankcí společenského typu, než dnes, kdy se znalost pravopisu i u profesionálních uživatelů psaného jaz. často poněkud snižuje; v elektronické soukromé komunikaci je časté záměrné narušování pravopisu, a to s cílem expresivním.

Zakladatelem ucelené teorie pravopisu z hlediska funkčně strukturního je ✍Vachek (1933) aj. Z různých hledisek je teorie pravopisu nově koncipována v pracích F. Coulmase, např. ✍Coulmas (2003) – k tomu však kriticky ✍Daniels (2006); v rámci sociolingvistiky pracuje s pravopisem ✍Lillis(ová) (2013). Obecně převládá chápání teorie pravopisu jako samostatné disciplíny, srov. ✍Daniels (2013); k č.p. viz ✍Sgall & Novák (1964), ✍Kučera (1998), ✍Sgall (1994), ✍Uličný (1998), ✍Šefčík (2011), ✍Uličný (2013), ✍Beneš (2013); viz též ↗pravopis.

Ortografický systém je nutné odlišovat od grafického systému písma. ↗Písmo je informační grafická soustava sloužící k lineárnímu, uchovatelnému a zrakem n. hmatem vnímatelnému záznamu mluvy n. myšlenek. Písmo a jeho jednotky mají složený znakový charakter: písmo je prostředek zachycující vztahy mezi označovaným (jazykově vyjadřovaný význam, apel, exprese, kontakt apod. v textech daného jazyka) a označujícím, což je psaný n. tištěný text obsahující uspořádané konvencionalizované grafické značky. Ty podle typu grafického systému, ideografického, morfematického, slabičného n. hláskového, vytvářejí jakožto označující další znakový vztah, kde označovanými jsou slova/pojmy, morfy, slabiky n. hlásky/fonémy daného jazyka n. jejich uspořádání v textu. Písmo a pravopis se od sebe liší i z hlediska konotačního, semióza písma jako znaku může být poměrně stabilní, srov. konotace k jazyku, národu, státu, n. probíhá postupně a mění se, např. počáteční nadšení většiny č. obyvatelstva v r. 1945 nad ruštinou a ruskými osvoboditeli a postupný negativní vývoj vztahu i k azbuce jako znaku nižší civilizační úrovně. Nedodržování pravopisných zásad konotuje u znalých uživatelů nižší kulturní n. sociální úroveň pisatele n. naopak postoje liberální či anarchistické. Cizí pravopisný systém ve vlastních jménech Čechů/Češek může konotovat i nečeský původ či další vztahy jejich nositele/ky; to se týká i jmen s počeštěným pravopisem, kde cizí původ je konotován odlišnou distribucí písmen (Šnajdr, Cimrman, Johana, Nikol).

Č. pravopisný systém je samostatným systémem, jeho jednotky a vztahy jsou specifické a výrazově odlišné od jednotek jazykových, avšak jejich vztah k jazykovému systému a jeho rovinám je konstitutivní. Ortografickou paradigmatiku zde představuje soustava grafémů, která vychází z paradigmatiky systému grafického, tj. z abecedy, a systém dalších znaků; oboje jsou nezřídka polyfunkční. Do syntagmatických vztahů pak vstupují jednotky ortografického systému v psaném textu. Systém ortografický nelze omezovat na vztahy grafémů k fonémům, tedy na popis jednotek segmentálních, patří sem i suprasegmentální a další strukturní problematika grafického záznamu jazykového systému a jeho užití. Jednotky ortografického systému v č. popisují (v závislosti na Coulmasovi, viz výše) ✍Šefčík (2011) a ✍Beneš (2013). Znakový charakter autoři připisují jen grafémům s použitím terminologie ↗graf – ↗alograf – ↗grafém, paralelní s řadou ↗fon – ↗alofon – ↗foném; diakritická znaménka jsou pak nesamostatné grafy a interpunkty údajně nevyjadřují „označující znaku“ – v tom se odráží i nedopracovanost znakové problematiky těchto komplexních grafických prostředků a nejednotnost terminologie. Termín alograf postihuje vztahy velkých a malých písmen, psané a tištěné abecedy aj. Užitečný je tento přístup v případě č. ↗digrafů (spřežek) dě, tě, ně, bě, pě, vě, mě, di, ti, ni, dí, tí, ní, kde grafémem je celá spřežka, která je složená z grafů.

V návaznosti na ✍Vachka (1933) označujeme zde každý digraf jako spřežku. Čeština pak nemá jen jeden tradičně uváděný digraf ch, nýbrž má spřežek celkem 20, a to s rozdílnou  protifonologickou relevancí: di, ti, ni v č. slovech; di, ti, ni ve slovech přejatých většinou ze západních jaz.; dí, tí, ní; dě, tě, ně; bě, pě, vě, mě, fě; dz, dž, ch. Spojení di, ti, ni v přejatých slovech jsou spřežkami jen v souvislosti se spřežkovým charakterem těchto spojení ve výrazech původně č., jinak zřejmě přes příslušnost k cizímu grafickému kódu fonologický princip č.p. sdílejí. Spřežky dž a dz zase cizí kód zprostředkovávají, srov. džez, bridž, džus, bryndza (ale Bydžov) aj., avšak svou výlučností se stávají často základem expresiv, srov. džuzna, Hrdý Budžesn. citoslovce dzin dzin aj. Hláska dz není vždy uznávána za foném, srov. ✍Palková (1994:240); statut této hlásky je však zcela paralelní funkcím fonému dž, srov. bryndza, brodzanský, Prievidza, kamikadze, Godzilla aj. Existují však také grafické jevy „antispřežkového“ charakteru, kumulující v zápise výslovnost dvou fonémů: jsou to grafémy x a q; č. grafém ě svou kumulativní funkci sdílí s funkcemi jinými.

Struktura českých spřežek spočívá – s výjimkou kombinace výlučně konsonantických grafémů ch, dz, dž – v kombinaci grafému konsonantického a vokalického. (a) Protifonologickým grafémem je první písmeno. V digrafech di, dí, ti, tí, ni, ní jsou první zubodásňové konsonantické grafémy vyslovovány palatálně. (b) V digrafech bě, pě, vě, mě, fě je protifonologickým jevem grafém druhý, první není ve své zvukové realizaci druhým ovlivněn. Grafém ě neodpovídá žádnému fonému, v této své kookurenci vystupuje jako grafém kumulativní, protože realizuje spojení fonémů [j] + [e], případně pravopis [ň] + [e]; v oblastní výslovnosti některých starých dialektů moravských, slezských n. jihozápadočeských však k artikulační asimilaci nedochází, srov. výslovnost [zemje], nikoli spis. [zemňe] aj. (c) Spřežky dě, tě, ně jsou částečnými kombinacemi předchozích dvou případů: jako protifonologický se jeví grafém první, druhý pak samostatně neodpovídá žádnému fonému, avšak zvukově se realizuje jako foném jeden, [e].

Pravopisné systémy nejsou založeny na jediném principu, obdobně je tomu i v případě p.č. Základní dělení principů č.p. může být založeno na tom, zda se působení příslušného principu vztahuje ke grafému, n. nikoliv (za předpokladu, že se interpunkty nepovažují za grafémy, i tak však s nutným míšením obou principů).

(1) Principy grafematické:

(1a) Princip morfematický: zachovávání jednotné podoby morfu v písmu, pokud je to možné (vaně, nikoli vaňe, zákaz, nikoli zákas apod.). Tento princip má velmi výraznou relevanci i v psaní přejatých slov, srov. neúspěšné zavedení fonetického pravopisu v zakončení –izmus v ✍PČP (1993) proti vítězné normě -ismus (-ismus jako -ista aj.).

(1b) Princip fonologický: korespondence typu jeden foném – jeden grafém (je narušována protifonologickými principy, jako jsou různé druhy spřežek či digrafů, existence grafémů y, ě, x, výslovnostní asimilace).

(1c) Princip lexikální včetně slovotvorného: narušování obou předchozích principů je podporováno činiteli vesměs diachronními (lexikalizovaný pravopis – tzv. vyjmenovaná slova, zápis přejatých slov a jejich výslovnost, lexikální spřežky).

(1d) Princip morfosyntaktický: grafická podoba morfů je podřízena syntaktickým pravidlům morfologické roviny i na úkor principu fonologického (gramatická shoda sg a pl adjektiv typu bílý – bílí apod.).

(1e) Princip nulového grafému n. obecně nulového písma: tento princip funguje na různých úrovních jaz. rovin včetně roviny výstavby textu (významotvornost mezery mezi morfy a slovy, mezera odstavcová, řádková, stránková aj.; nesystémová nepřítomnost mezery v případě psaní typu bylas, problematika spojovníku a jeho (ne)přítomnosti v oblasti pravopisu slovotvorného, psaní spojovníku v případě spojky -li, aj.).

(1f) Principy pragmatické I – princip zdvořilostní: velká písmena honorifikační; princip genderový (tzv. rodová přednost při shodě plurálového l-ového příčestí s vícečlenným podmětem); princip sémantický: velká písmena u proprií.

(1g) Princip textově syntaktický: velká písmena na začátku výpovědi po tečce.

(2) Principy negrafematické:

(2a) Principy syntaktické v širším smyslu – princip větně a souvětně syntagmatický: konvenčně stanovené kladení interpunkčních znamének na základě syntaktických vztahů (viz ✍Prošek, 2013).

(2b) Principy pragmatické II – princip výpovědně modalitní: znaky < . >, < ! >, < ? >, < ... >, < – >, < „ “ > aj. pro mluvní akty tohoto typu; princip interpunkce vsuvek: znaky < ( ) > jako prostředek zachycující postoje mluvčích k strukturaci textu.

(3) Další možné typy pravopisných principů jsou obvykle založeny na různorodých kritériích, srov. (3a) centrální: fonologický, morfematický, parafonologický (vůz/vozu), antifonologický (i/y, ě, ú/ů, zápis asimilačních vztahů); (3b) periferní: historický (ů), tradiční (větší), citační (xenografický – leasing, lobby, playback), fonetický (přes, džbán), anticitační (xenofobní – hoby, plejboj, izmus), počešťující expresivně (byznys, bryskní, apetýt). Žádná z uvedených kategorizací však nevyčerpává celou pravopisnou problematiku, srov. funkce závorek, spojovníku ad.

Č.p. se ve srovnání s některými jinými jeví jako jednoduchý a snadný, podle některých autorů a podle zvolených kritérií je pětkrát až osmkrát jednodušší než pravopis anglický (✍Beneš, 2013:134). Přesto nemůže být dnes jeho zvládnutí vzhledem k současné informační zahlcenosti a pracovním nárokům už záležitostí celé populace, a to přes dřívější požadavky (✍Sgall & Novák, 1964), a stává se doménou specialistů, tvůrců a uživatelů veřejných psaných/tištěných textů. Viz také ↗pravopis, ↗primitivní pravopis, ↗spřežkový pravopis, ↗diakritický pravopis, ↗bratrský pravopis, ↗obrozenský pravopis.